ONE 5 • Poetspace 5: Margaret Atwood, Mary Folliet and Sarah Porter

Faster

 

 

Walking was not fast enough, so we ran.

Running was not fast enough, so we galloped.

Galloping was not fast enough, so we sailed.

Sailing was not fast enough, so we rolled

merrily along on the long metal tracks. Long

metal tracks were not fast enough, so we

drove. Driving was not fast enough, so we flew.

Flying isn’t fast enough, not fast enough for

us. We want to get there faster. Get where?

Wherever we are not. But a human soul can

only go as fast as a man can walk, they used

to say. In that case, where are all the souls?

Left behind. They wander here and there,

slowly, dim lights flickering in the marshes at

night, looking for us. But they’re not nearly fast

enough, not for us, we’re way ahead of them,

they’ll never catch up. That’s why we can go so

fast: our souls don’t weigh us down.

– Margaret Atwood

 

Rychleji

 

Chůze nebyla dost rychlá, tak jsme běželi.

Běh nebyl dost rychlý, tak jsme cválali.

Cval nebyl dost rychlý, tak jsme plachtili. Plachtění

nebylo dost rychlé, tak jsme se vesele valili po

dlouhých železných kolejích. Dlouhé železné

koleje nebyly dost rychlé, tak jsme ujížděli po

silnici. Jízda nebyla dost rychlá, tak jsme letěli.

 

Let není dost rychlý, alespoň ne pro nás.

Chceme se tam dostat rychleji. Dostat kam?

Tam, kde nejsme. Ale lidská duše se může

pohybovat jen tak rychle, jak člověk jde,

říkávalo se. V tom případě, kde jsou všechny

ty duše? Někde za námi. Bloudí tady a tam,

pomalu, chabá světélka blikají za nocí v

bažinách a hledají nás. Ale zdaleka nejsou tak

rychlé, nestačí nám, máme náskok, který nikdy

nedoženou. Proto se můžeme pohybovat tak

rychle: naše duše nás netíží.

 

Margaret Atwoodová

 

Enough of These
Enough of these discouragements,
you said. Enough gnawed skulls.
Why all these red wet tickets
to the pain theatricals?
Why these boxfuls of ruin?
Whole big-block warehouses full.
Why can’t you tell about flowers?
But I did tell, I answer.
Petal by petal, snowdrop and rose
unfolding in season, I told them all –

the leaf, the stem, the intricate bloom –

I praised each one in its turn.

I told about sunsets, as well,

and silvery dawns, and noons.

I told about young men

playing their flutes beside pools

and young girls dancing.

I raised up fountains, golden pears:

such gentle miracles.

 

You didn’t want them,

these pastel flavours.

You were bored by them.

 

You wanted the hard news,

the blows of hammers,

bodies slammed through the air.

You wanted weaponry,

the glare of sun on metal,

the cities toppled, the dust ascending,

the leaden thud of judgment.

You wanted fire.

 

Despite my singed feathers

and this tattered scroll I haul around,

I’m not an angel.

I’m only a shadow,

the shadow of your desires.

I’m only a granter of wishes.

Now you have yours.

Margaret Atwood

Dost Toho
Dost toho napomínání,
řekl jsi. Dost ohlodaných lebek.
Proč všechny ty krvavé vstupenky

na bolavé divadlo?

Proč ty vrchovaté bedny zkázy?

Přeplněné velkosklady.

Proč nemůžeš mluvit o květinách?

 

Ale já o nich mluvila, odpovídám.

Lístek po lístku, sněhová kapka a růže

rozkvétající na jaře, řekla jsem všem –

list, stonek, složitý květ –

jeden po druhém jsem pochválila.

Vyprávěla jsem i o západech slunce

a stříbrných úsvitech i polednách.

Vyprávěla jsem o mladých mužích

hrajících na flétnu u jezírek,

o tančících dívenkách.

Nechala jsem vytrysknout prameny, vyrůst zlaté hrušky:

takové něžné zázraky.

 

Nechtěl jsi je,

ty pastelové barvy.

Nudily tě.

 

Chtěl jsi strohé zprávy,

rány kladivem,

těla vymrštěná do vzduchu.

Chtěl jsi zbraně,

lesk slunce na kovu,

rozvrácená města, sedající prach,

olověné zadunění soudu.

Chtěl jsi oheň.

 

Navzdory mému ožehnutému peří

a tomu potrhanému svitku, který vláčím s sebou,

nejsem anděl.

Jsem jen stín,

stín tvých tužeb.

Jsem jen dárce přání.

Teď máš, co jsi chtěl.

 

Margaret Atwoodová

Nobody Cares Who Wins

 

Nobody cares who wins wars.

They care at the moment:

they like the parades, the cheering;

but after that, winning diminishes.

A silver cup on the mantle

engraved with some year or other;

a hoard of buttons cut from corpses

as souvenirs; a shameful thing

you did in white-hot anger shoved

back out of sight.

Bad dreams, a bit of loot.

There’s not much to say about it.

 

That was a fine time, you think.

I’ve never felt more alive.

Nonetheless, victory puzzles you.

Some days you forget where you’ve put it,

though younger men make speeches about it

as if they had been there too.

 

Of course it’s better to win

than not. Who wouldn’t prefer it?

 

Losing, though. That’s different.

Defeat grows like a mutant vegetable,

swelling with the unsaid.

It’s always with you, spreading underground,

feeding on what’s gone missing:

your son, your sister, your father’s house,

the life you should have had.

It’s never in the past, defeat.

It soaks into the present,

it stains even the morning sun

the colour of burnt earth.

 

At last it breaks the surface.

It bursts. It bursts into song.

Long songs, you understand.

They go on and on.

 

Margaret Atwood

 

Nikoho nezajímá, kdo vyhrává

 

Nikoho nezajímá, kdo vyhrává války.

Zajímá je to jen v té chvíli:

všichni mají rádi průvody a jásot;

ale potom se vítězství vytrácí.

Stříbrný pohár na polici

s vyrytým letopočtem, tím či oním;

sbírka knoflíků odřezaných z mrtvol

jako suvenýr; ostudný čin,

jehož jste se dopustili doběla rozpáleni zlostí,

někde stranou z dohledu.

Zlé sny, trocha kořisti.

Není k tomu moc co e opravdu žiju.

Přesto vás vítězství mate.

Jsou dny, kdy si je nedokážete vybavit,

ačkoli mladší muži o něm řeční,

jako by tam tehdy byli také.

 

Jistěže je lepší vyhrávat

než naopak. Komu by se to nelíbilo?

 

Zato prohra. To je jiné.

Porážka roste jako mutantská zelenina,

otéká nevyřčeným.

Je stále s vámi, šíří se pod zemí,

žije z toho, co přišlo vniveč:

váš syn, vaše sestra, otcovský dům,

život, který jste měli mít.

Nepatří nikdy minulosti, prohra.

Prosakuje do přítomnosti,

pošpiní i ranní slunce

barvou spálené země.

 

Nakonec se prodere na povrch.

Vypučí. Vypučí v píseň.

V dlouhé písně, rozumějte.

Které neberou konce.

 

Margaret Atwoodová

 

Wisdom

 

whether east or west

good weather/bad, famine/feast

most know best is peace

– Mary Folliet

A Deferred Dream Revived

from Martin Luther King Jr. to Barack Obama

(04.04.68-04.04.08)

 

two score years ago

one man died on the high road

to today’s great hope

 

Mary Folliet, 6 May 2008

On the Strained Relationship between Memory and Imagination

 

You stand up inside me, suddenly, through this medium of snow;

scant mention of it white, cold, become the transference of further, further,

no keep going,

always, then; so room with windows makes you feel most alone,

since standing up, through looking out, in many, much too many

people you don’t know—how windows race around our rooms,

high-glowing; gold glitches see right through you, sailing;

what talks in kitchens, feeding on your tones—look again,

to see who’s coming;

but really you would not persist alone, requiring snow

to shake with your impressures, so—

oh and it does, it will acquire spruce trees at a single word from you,

so limpidly that you need never see them,

once have seen them never, growing there, need not remember;

still snow shakes in the common ground, glass broken,

the kitchen window letting in the blow, the quick familiar gathering all

the days like this one, God;

you might prefer resistance, then, the spruce trees hitting no one, no one,

without the specific—

none—hits all of us—word word word new substance to twitch with;

crabs us in equalizing swells.

 

– Sarah Porter